Název článku: ANTARKTIDA: Palubní deník

Datum: 12. 2. 2011 20.18 | Autor: Karel Wolf | 1173× | Kategorie: Cestujeme mimo Evropu | Komentáře: 0

Zprávy Karla Wolfa zasílané přes satelitní telefon přímo z historické plachetnice plující z Ohňové země podél břehů Antarktidy až do Jižní Afriky. >>> Plavba byla ukončena v Kapském městě a deník je již doplněn. Děkuji všem přátelům, kteří mi drželi palce až do konce. Přednášky budou na podzim. Chtele-li být informováni, registrujte se pro příjem CESTOVATELSKÝCH NOVINEK zde na webu v pravém sloupci. Karel Wolf

 

 


Středa 18. 2. 2009 - Přílet do Ushuaii
Konečně jsem se dočkal. Vysněný výlet se stává skutečností a já spolu s brněnským cestovatelem Jaromírem Novákem vystupujeme z letadla společnosti Aerolineas Argentinas na ushuaiském letišti. Je trochu pod mrakem a oproti 30ti stupňovému dusnu v Buenos Aires si libujeme v příjemných 12 stupních Celsia. V únoru jsme přeci jenom kraťasy nechali doma.
Hotýlek „The End House“ jsme si vyhlédli již předem, protože poskytoval zdarma wi-fi. Je sice trochu na kopci, ale během deseti minutové procházky jsme v centru města. Ushuaia leží na břehu kanálu Beagle a hned za městem se vypínají přes 1000 metrů vysoké Ushuaiské hory s bílými ledovci. Přilehlé kopce jsou dobré jak pro jednodenní výšlapy, tak pro vícedenní treky. A pokud nechytnete vyloženě patagonské počasí, tak jsou výhledy opravdu geniální.

 

 


Čtvrtek 19. 2. 2009 - Výšlap k ledovci Martial
Časový posun 4 hodiny není zas tak brutální, takže druhý den vyrážíme na výlet k ledovci Martial, který je hned za městem. Několik prudkých serpentin nám ušetří levný taxík, za kterým následuje dvousedačková lanovka. Vyhlídková lanovka však jede rychlostí chůze, tak nahoru raději volíme peší výšlap. Podél potoka se jde příjemně, skoro jako na Šumavě a na konci cesty nás čeká krásný výhled na ledovec.
Počasí se střídá stále dokola. Jednou prší, fouká vítr, sněží, pak chvíli chumelí ale nakonec vždy vyšlo sluníčko. Počasí nám přeje aspoň trochu. Výhledy jsou geniální. Máme radost.

 


Pátek 20. 2. 2009 - Nalodění na trojstěžník
Třetí den byl ve znamení nalodění se na palubu. V odpoledních hodinách se začali postupně scházet jednotliví účastníci plavby u vstupu do přístavu. Ten je maximálně chráněn, dovnitř bez zaplaceného jízdného neproklouznete. Z dálky jsme viděli jen tři mohutné stěžně, které se teď postupně přibližovaly a celá plachetnice dostávala konkrétnější rozměry. Oproti okolním moderním ledoborcům vypadala naše plachetnice jako malý špunt.
Velké množství lanoví, lanových žebříků a svinutých plachet na ráhnech mi asociuje doby slavných objevitelů, kteří se plavili neznámo kam. Naše cesta je však jasně daná. Chystáme se na jih k bílému kontinentu mezi tuny rozlámaného ledu.
S Jardou jsme dostali 6ti místnou kajutu číslo 4, kterou sdílíme s dalšími třemi cestovateli. Lesklé tmavé dřevo je krásnou dekorací celého interiéru. Nedůvěřivě nahlížíme do malých šuplíků a netušíme, kam narveme to antarktické prádlo z velkých batohů.
Kolem 18 hodiny má náš kapitán úvodní slovo a na hlavní palubě jsme seznámeni s celou posádkou a stručným plánem cesty. Cesta k Antarktidě je otevřená. Čeká nás několik dní plavby, než dosáhneme bílého kontinentu a dle předpovědí má být vítr dobrý, někdy až tak dobrý, že se možná budeme prát s vichřicí. Já si mnu ruce, ale Jarda, který trpí mořskou nemocí, moc radost nemá …
Vyplouváme až zítra v sobotu odpoledne 21. 2. 2009 po vykonání administrativních náležitostí s argentinskými celníky. Držte nám palce!

 


Sobota 21. 2. 2009 – Vyplouváme!
Celou noc pracuji na lodním počítači, posílám domů první článeček s fotkami ještě z palubního počítače, který je napojen na pevnou internetovou linku, takže spojení je poměrně rychlé. Jakmile odplujeme z přístavu, tak internetové spojení skončí. Pracuji až do pěti do rána.
Ráno máme skvělou snídani ve formě bufetu. Dopoledne nás zkušená parta námořníků učí jak tahat lana, stahovat plachty, vázat uzle, šplhat na stěžeň a nebo se přivazovat jistícími karabinami k záchranným lanům. Počasí se vylepšilo a poprvé jsme mohli spatřit okolní vrcholky Ushuaiských hor.
Vyplutí na moře se trochu opožďuje kvůli nečekaným závadám na „benzinové pumpě“. Teprve kolem 16 hodiny vyplouváme do mírných vod Beaglova kanálu.
Celá posádka naší lodi čítá asi 60 členů, z nichž je asi 15 lidí stálá posádka. Kanál Beagle je pohodička. Mírný vítr, malé vlny – prostě pohoda.
My, členi nové posádky, jsme rozděleni do tří skupin, které budou držet střídavé hlídky. Bílá, modrá a červená. Já jsem byl zařazen do bílé skupiny a první hlídka nám začíná hned o půlnoci. Je to tzv. psí hlídka – dog watch.

 


Neděle 22. 2. 2009 – Konec Beaglova průlivu
Je před půlnocí a kolega mě budí na psí hlídku. Od půlnoci do čtyř do rána má naše „bílá“ skupina službu u kormidla a na přídi. Pokyny jsou jasné. Držet stálý kurz 150° JJV.
Vítr trochu zesiluje, blížíme se ke konci Beaglova kanálu. Síla větru je na úrovni 4 Beaufortovy stupnice, vlny jsou mírné. Postupně se vše stává větší a silnější. Loď se kymácí tam a sem a žaludek se mi převrací naruby. Ještě před chvílí jsem nevěděl, co je to mořská nemoc. Teď už ji mám. Teď teprve vplouváme do Drakeova průlivu. Po druhé hodině ranní zvracím skoro každých třicet minut. Jsem totálně vysílen, že ani na vlastní kinedryl v batohu si nevzpomenu. Vlastní lodní hlídka mi oficiálně skončila ve 4 hodiny ráno, já však pokračuji až do šesti. V kajutě nemohu usnout. Žaludek mám v totálníkm varu a už ani nestíhám odběhnout na palubu a mířím rovnou k záchodové míse. Když se převracím po sedmé, tak nevím, zdali si mám na mísu sednout a nebo do ní strčit hlavu. V onu chvíli na mě totiž přišlo jiné nutkání. Vysílen usínám kolem šesté hodiny ranní a snídani spokojeně prospávám. Okolním šramotem se probouzím asi v 11 hodin. Žaludek mám stále jako na houpačce, takže prozkoumávám opět útroby našeho klozetu. Svírám se v křečích. Toto je tedy má cesta snů?
Neobědvám, a tak si beru první kinedryl. Odpoledne opět proležím, ale večeři už ochutnávám. Že by zabral prášek?

 


Pondělí 23. února 2009 – Drakeův průliv
Ráno je mi konečně o něco lépe, skoro bych řekl, že je mi skvěle, protože do sebe rvu velkou snídani. Po necelých dvou dnech se poprvé usmívám.

 


Úterý 24. 2. 2009 - Jižní ledový oceán
Třetí den na vodě plujeme na JJV divokými vodami Drakeova průlivu. Počasí se ustálilo. Je zataženo, neprší, ale znatelně se ochladilo. Dnes brzy ráno jsme překročili polární frontu (tzv. antarktickou konvergenci) a vstoupili jsme do vod Jižního ledového oceánu. Teplota moře za posledních 24 h rychle klesla na současné 3 °C. Vítr se ustálil na síle 6 Beaufortovy stupnice, kdy se tvoří bílé čepice na vrcholech vln. Ty jsou často vysoké jako naše loď. Udržujeme si skvělou rychlost skoro 8 uzlů (kapitán prý tak rychlé proplutí Drakeova průlivu ještě nezažil).
Život na lodi není žádný med. Paluba je v neustalém náklonu - chození na záchod, po palubě či po chodbě vyžaduje mnoho úsilí a rovnováhy. Při společných jídlech se vždy najde někdo, komu ulítne příbor na druhou stranu jídelny.
Zítra by se mohlo moře uklidnit. Měli bychom už dorazit k prvním ostrovům.

 


Středa 25. 2. 2009 - Pevnina na obzoru - Jižní Shetlandy
Od půlnoci do 4h máme opět hlídku. Loď se děsivě kymácí ve vysokých vlnách, které mnohokrát zaplaví palubu. Pevně držíme kurz 140° na JJV a silný vítr Drakeova průlivu nás žene k první pevnině. Jsem šíleně unavený. U kormidla mi skoro padají víčka. V půl páté ráno usínám, aby mě Holanďan Ron v půl deváté vzbudil: "Karle, vstávej, pevnina na obzoru!"
Jakmile jsem uviděl krajinu kolem, nedostávalo se mi slov. Ranní sluníčko osvětlovalo vysoké strmé skály vystupující z divokého oceánu jako jehly. Krajina jako z jiného světa. Modrá obloha, tmavý oceán, šedá skaliska kolem a v dáli se tyčí zaledněné hory Jižních Shetlandských ostrovů. Obraz jak od malíře.
Proplouváme mezi mnoha skalními útesy roztroušenými v moři až se dostáváme do zátoky ostrova Barrientos. Svinuli jsme plachty, shodili kotvu a po obědě jsme se vydali na první výlet.
Ostrov byl překvapivě zelený. Krásně zelený mech vyvolával dojem antarktické louky. Všude kolem běhali tučňáci, především tučňáci uzdičkoví (mají černé zobáky) a tučňáci oslí (mají červené zobáky). Jejich zvědavost nás fascinovala – často k nám přišli na centimetry blízko. Byla to většinou starší mláďata, která se teprve seznamovala s okolím. Na druhé straně ostrova jsme fotografovali lachtany, zase tučňáky, několik buřňáků a pozůstalé kosti velryb od velrybářů z minulého století. Zítra poplujeme do dalších dvou zátok!

 


Čtvrtek 26. 2. 2009 - Yankee Harbour a Half Moon Island
V noci zvedáme kotvy a plujeme směrem na západ k dalším malým ostrůvkům Jižních Shetland. Kolem deváté jsme obepluli Greenwich Island a přistáli v neobvyklé zátoce Yakee Harbour. Vypadá, jako by ji postavili lidé. Z ostrova vyčnívá dlouhá kosa, která chrání zátoku před mořským příbojem. Na kamenné pláži pobíhají tuleni Weddelovi a tučňáci a vše z povzdálí pozorují masožraví buřňáci. Počasí je hodně proměnlivé.
Po obědě se přesunujeme na další ostrůvek, kterým je Half Moon a leží těsně vedle velkého ostrova Livingstone. Naším cílem není jenom procházka a pozorování všude přítomných tučňáků, ale také argentinská polární stanice Camara.

 

 


Pátek 27. 2. 2009 - Deception Island
Ve dvě ráno zvedáme kotvy a vyrážíme na další plavbu. Tentokrát nás čeká ostrov Deception (Klamavý ostrov). Kolem osmé ráno jsme však z paluby zpozorovali první pořádné kosatky dravé (jsou spíše příbuzné delfínům než velrybám). Po deváté jsme proklouzli okolo tří skalních jehlic (Sewing Machine Needles), které trčeli z moře do velké výšky. Poté jsme konečně zapluli dovnitř propadlé sopky Deception. Vnitřní průměr kaldery je skoro 10 km a sloužil opět jako přírodní přístav v 19. století tuleňářským a velrybářským výpravám. Dopoledne jsme měli zajímavou procházku po lávových svazích a odpoledne jsme vyrazili na břeh, kde sopka stále projevovala svou aktivitu. Z černé písečné pláže se kouřilo, a tak nám stačilo udělat malý bazének a mořská voda se ihned ohřála na skvělých 40 °C. To byla koupel jako víno. Komu bylo příliš teplo, tak se hned mohl zchladit v ledovém oceánu :) 


Sobota 28. 2. 2009 – Bransfieldův průliv
Od ostrova Deception jsme vyrazili kousek před půlnocí, protože nás čekala relativně delší plavba Bransfieldovým průlivem, který odděluje Jižní Shetlandy od samotného antarktického kontinentu. Znatelně se ochladilo. Z rána dokonce trochu sněžilo, a tak první ostrůvek pro dopolední zastávku - Astrolabe Island byl jako pocukrovaný. Na ostrově však nebylo vhodné místo k přistání našich zodiaků, tak jsme měli jenom hodinovou plavbu v člunech podél pobřeží. Poprvé jsme viděli nebezpečného tuleně leopardího s tlamou osázenou tesáky jako mají šelmy. Tak trochu si s námi pohrával a vyskakoval nad hladinu za naším člunem. Na pobřeží byli další tučňáci, tentokrát tučňáci kroužkoví. Vrcholem plavby na člunech byly velké ledové kry vyrůstající do výšky několika metrů. Plavaly na hladině, ale i když bylo zvlněné moře, tak se nepohnuly ani o píď. Chovaly se jako skála. Modré odstíny zde nebraly konce. Odpoledne jsme se přesunovali směrem dál na jih. Čekalo nás dalších asi 50 námořních mil. Je ošklivo, ale po cestě přibývá obřích ledovců a na některých vidíme poskakovat tučňáky.

 


Neděle 1. 3. 2009 - Argentinská stanice Esperanza
Vstávám už před osmou, protože je venku fantastické počasí a milióny ledovců. Velké i malé. Připadáme si jako v ledovém poli a často do nich narážíme. Počasí se vyjasňuje a před polednem připlouváme do zálivu k argentinská polární stanici Esperanza. Je to malá vesnička s asi 20 krásně červenými domečky. Někteří lidé zde bydlí i trvale, a proto není divu, že zde mají třeba kostel nebo i školu.
Odpoledne míříme na další místo, kterým je Brown Bluff (Šedý sráz). V zátoce pobývá skupina tučňáků a lachtanů. Vystoupili jsme si na vyhlídku, kde jsme nehybně poslouchali antarktické ticho. Fantazie!

 


Pondělí 2. 3. 2009 - Devil Island
V noci držím do půlnoci hlídku na lodi. Nespustili jsme kotvu, ale volně driftujeme na hladině a proud si s námi děla co chce. Kolem je mnoho ledovců, které je třeba hlídat, takže stále upozorňuji kapitána, aby popojel lodí dopředu, dozadu, vlevo nebo vpravo. Ledovce kolem se relativně rychle pohybují. Ráno svítí fantastické sluníčko a množství ledovců ještě narostlo. Abychom se dostali k Ďábelskému ostrovu, tak jedeme skoro krokem. Jeden člen stálé posádky se usídlil na předním stěžni, aby mohl lepe navigovat mezi bílými obry. Srážka by mohla byt osudná. Já jsem toho taky využil a tak jsem fotil z nejvyžšího stěžně. Fantastická perspektiva! V jednu chvíli kapitán zastavil a zvolal, že zakotvíme u kry. Dojeli jsme totiž k velké ploché kře, na kterou bylo možné vystoupit. Prvními byly kluci z posádky. Vyskočili jako malí a hned si s sebou vzali ragbyový míč a začala hra. Všichni jsme se k nim přidali a měli jsme na hodinku zábavu. Člunař Majk prý na lodi ještě nic takového nezažil. Bomba :)
Po obědě jsme dopluli k Ďábelskému ostrovu, kde nás čekala další milá procházka a výšlap na dva vrcholy asi 200 metrů nad mořem, odkud byl neobvyklý výhled na vodu s ledovci a naší malou plachetnicí.

 


Úterý 3. 3. 2009 – Ostrov Jamese Rosse

Dnes jsme proplouvali lodí kolem ostrova Vega a Jamese Rosse. Byla to docela pěkná projížďka úzkým průlivem, kde jsme museli kličkovat mezi desítkami malých i velkých ledovců. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Fantazie. Těsně před obědem jsme zakotvili poblíž ostrova Jamese Rosse, kam jsme vyrazili na procházku. Je to ten ostrov, kde je postavena naše česká vědecká základna, ale my jsme byli na východní straně, kdežto základna je na straně severní. Škoda. Ostrov byl na pobřeží téměř bez sněhu. Připadali jsme si jako na měsíci, protože to byla plochá rovina, nikde žádný výběžek, prostě nic, žádný detail. Až po chvíli jsme dorazili ke kopci, na který se dalo vystoupat a trochu prohlédnout vzdálenější okolí. Nejvíc se mi líbilo pobřeží, kde byly nánosy malých ledových ker od předchozího přílivu. Teď byl zrovna odliv, takže byl na pobřeží pás naplavených ledovců.
Odpoledne jsme se plavili úzkým průlivem dál. Bylo absolutní bezvětří, hladina byla jako zrcadlo, kde se odrážely bělostné ledovce nad hladinou. Tak trochu pohádková krajina. Vylezl jsem si opět na nejvyšší stěžeň a pozoroval jsem okolí z ptačí perspektivy. Skvělé. Viděli jsme i několik tuleňů - krabožravé, leopardí a Wedellovi. Na několika ledových krách jsme zahlédli i skupinky tučňáků.
Večer byl ve znamení párty a barbeque, kdy posádka napnula plachtu nad hlavní palubu a začala grilovat kuřecí stehýnka, vepřová žebírka a také par hamburgerů. Pustili jsme si prima hudbu a poté co se maso snědlo, tak začala tancovačka. No, že bude párty na palubě v Jižním ledovém oceánu, to jsem fakt netušil.
V noci jsme opět driftovali na volném moři, takže jsme sem tam museli uhnout nějakému plujícímu ledovci z jeho cesty. Kapitán z toho byl docela nesvůj, tak stále běhal z jedné strany lodi na druhou. Srážka by mohla byt osudná. Některé ledovce jsou velké jako dům.

 


Středa 4. 3. 2009 – Sněžný Vrch
Dopoledne jsme kotvili za překrásného počasí u dalšího ostrova, který má zajímavou historii. Jedná se o Snow Hill Island, kde se v roce 1902 nechal vysadit švédský vědec Dr. Otto Nordenskjold s několika muži a strávil zde dlouhou antarktickou zimu. Na ostrově je zachována dřevěná chata s dobovými artefakty. Vedle pamětních fotografií je možné zhlédnout např. sto let staré kalhoty a nebo vyspravené boty.
Celý ostrov je také zajímavý z geologického hlediska, protože je zde neobvyklé množství fosilních nálezů. Stačí udělat pár kroků a všude se vyskytuje zkamenělá lastura. Dan to vysvětlovat tím, že při tuhnutí se kolem mušle vytváří jiné chemické složení, které způsobuje rychlejší tuhnutí v její blízkosti. Takže proto se téměř v každém kulovitě zaobleném kameni vyskytuje fosílie.
Z vrcholku Snow Hill Islandu byla pěkná vyhlídka na jihovýchod, kde se všude vyskytovalo ledové pole obávaného Weddelova moře. Právě tudy proplouvala posádka lodi Endurance s Ernestem Shackeltonem, jejichž loď byla v tomto ledu uvězněna na několik měsíců.

 


Čtvrtek 5. 3. 2009 - Paulet Island
Dnes dopoledne jsme měli další zajímavou procházku po Pauletově ostrově, kde se také nacházejí pozůstatky po Nordenskjoldově expedici. Jejich plachetnice Antartic zde ztroskotala a tak tu 20 trosečníku našlo útočiště na dlouhých 9 zimních měsíců. Jsou zde po nich pozůstatky v podobě základů malé kamenné chatky. V okolí se vyskytovalo velké množství lachtanů antarktických (fur seals) a kormoránů. Kdybychom sem přijeli o několik měsíců dříve, tak bychom se asi setkali i s velkým množstvím tučňáků kroužkových (Adélie pinguins), ale teď už byli všichni pryč až na dva páry posledních jedinců.
Večer kolem osmé začalo sněžit. Trochu neobvyklé vidět sníh na palubě, ale bylo to tak.

 


Pátek 6. 3. 2009 - English Strait
Dnešek byl už ve stylu opouštění antarktické pevniny a postupně jsme se začali odebírat směrem k Jižní Georgii. Ledovce byly na hladině vidět stale méně. Večer jsme jich kolem lodi ještě pár měli, takže nebylo jednoduché mezi nimi v noci kličkovat. Kapitán proto rozhodl, že poplujeme co nejvíce na sever, kde ledovců je nejméně. Nejvíce ledovců totiž pochází z Wedellova moře a mořské proudy ženou ledovce z jihu na severovýchod ve směru hodinových ručiček.

 


Sobota 7. 3. 2009 - Elefant Island
Dnešek byl hlavně o plachtění stále na sever. Větry nás ale táhly hodně na východ, kde nám do cesty přišel Sloní ostrov – Elefant Island. I když jsme tento ostrov neměli v itineráři, tak jsme u něj aspoň přibrzdili, protože je to opět místo, na kterém se odehrávala část Shackeltonova neuvěřitelného příběhu. Jeho muži zde nedobrovolně strávili pres 4 měsíce čekajíce na záchranu. Ostrov je opravdu ďábelský, na většině místech padají vysoké skály přímo prudce do vody a tam kde nejsou skály, tak tam padají do vody velké ledovce. Danovi s kormidelníkem se podařilo najít místo, kde 22 mužů ztroskotalo. Byla to malá zátoka, kde zrovna hnízdilo velké množství kormoránů a na druhé straně padal do vody ledovec. Divočina do slova a do písmene. Vylodění nebylo možné kvůli velkému příboji, a tak jsme pobřeží sledovali aspoň z paluby plachetnice. Na břehu jsme zahlédli bustu na památku Shackeltonovým mužům, ale pak jsme zjistili, že to není busta Shackeltona, ale kapitána lodi Yelcho, na které Shackelton přijel se záchranou.
Když jsme odjížděli, tak jsme měli štěstí na několik velryb a tučňáků, kteří plavali kolem naší lodě. Spatřili jsme ale i další nové zástupce fauny, kterým byli salpy. Bezobratlí živočichové podobné medúzám.

 


Neděle 8. 3. 2009 - Scotia Sea
Jsme na otevřeném moři. Napnuli jsme skoro všechny plachty a mířili jsme k Jižní Georgii. Foukal dost děsivý vítr a měli jsme docela slušnou rychlost, skoro devět uzlů. Bohužel se mi ale začalo dělat šoufl. Rychle jsem vyběhnul na palubu a čerstvý vzduch mořskou nemoc zahnal. Uf.


Pondělí 9. 3. 2009 - Sextant
Dopoledne jsem děsně unavenej z noční hlídky. Přes den je hnusně. Jsou velké vlny. Odpočívám v kajutě. Odpoledne má pěknou přednášku Majk o určovaní polohy na moři pomocí sextantu a hvězd či slunce. Až se obloha vyjasní, tak si sextant vyzkoušíme v praxi.

 


Úterý 10. 3. 2009 - Delfíni
Od 8 h do 12 h jsme opět měli hlídku. Moře bylo relativně klidné, ale vítr studený. Teplota asi 3 °C, vody 2 °C. Počasí ošklivě deštivé. Ještě že mám tu nepromokavou bundu a kalhoty, bez nich bych tu byl namydlenej. Po obědě jsme měli přednášku o geografii Jižní Georgie. Pak jsme měli denní hlídku. Ta byla docela zajímavá. Zahlédli jsme totiž první delfíny, kteří pluli těsně před přídí lodi. Byli malí ale mrštní. Díval jsem se na ně asi půl minuty, pak jsem běžel pro kameru, ale po návratu byli už pryč. Tak aspoň, že jsem si je vychutnal v té krátké chvíli. Odpoledne bylo počasí šíleně proměnlivé. Chvíli pršelo, pak se to roztáhlo, dokonce jsem na chvíli zahlédl sluníčko a modrou oblohu, ale pak přišla mlha. Večer bylo kino - film South - originální záběry Shackeltonovy expedice Endurance.


Středa 11. 3. 2009 – Stále na moři
Přestal foukat vítr, tak jsme pustili motory a smotali plachty k ráhnům. Během dne nám společnost dělali opět delfíni a první tučňáci královští, kteří obývají blížící se ostrovy Jižní Georgie. Odpoledne si musíme vyluxovat všechno oblečení a batohy, které budeme za par dnů používat, abychom nezpůsobili zavlečení nového druhu. Na pevninu bychom měli doplout asi v pátek. V podpalubí našeho trojstěžníku

 


Čtvrtek 12. 3. 2009 – Land in sight
Stále se plavíme na volném moři. Chybí nám posledních 50 mil k Jižní Georgii. Na pevninu čekáme jako na smilování. Jsme na moři už skoro týden, takže se těšíme zase na nějakou akci. Až opustíme Jižní Georgii, tak pak budeme na volném moři dalších 20 dní – to bude pro mě peklo.


Pátek 13. 3. 2009 – Jižní Georgie
Ráno máme první výlet u pobřeží Jižní Georgie. Zvířat je na pláži ale tolik, že nemůžeme vystoupit a tak projíždíme pobřeží jen v zodiacích. Gentoo Penguin

 


Sobota 14. 3. 2009 – Tučňáci na Salisbury Plain
Dopoledne máme výsadek na pláni Salisbury Plain, kde je druhá největší kolonie tučňáků královských na Jižní Georgii. Jsme z toho totálně nadšení. Fotografuji jako o život. Jsou to totální fotojatka. Barevná náprsenka tučňáků je tak fotogenická, že zapomínám fotit na široký objektiv krajinky a okolí. Tučňáků je na pláži tolik, že odpočívají i na svazích blízkých hor a ztrácející se v mlze. Máme na tuhle zábavu jen dvě hodiny, chtělo by to však celý den. Bohužel prší. Na kameru i foťák jsem jako pes. Doufám, že mi kamera vydrží aspoň do konce výletu. Odpoledne jsme zastavili u ostrůvku Prion Island, kde jsme pozorovali v dálce hnízdící albatrosy. Byla ale hustá mlha. Kolonie 400 000 ks tučňáků královských

 


Neděle 15. 3. 2009 - Stromness Whaling Station
Dnes si konečně protáhneme tělo. Čeká nás asi 6ti km trek z Fortuna Bay po stopách Sira Ernesta Shackeltona do velrybářské stanice Stromness Whaling Station. Je to poslední úsek strastiplné roční cesty, kam se Shackelton konečně dostal do civilizace poté, co jeho loď sevřely ledové kry. Odpoledne jsme se vydali na prohlídku vedlejší velrybářské stanice Leith Harbour. Vše je ohraničené výstražnými cedulemi, že máme dodržovat 200m odstup od rezivých pozůstatků budov. Po starém fotbalovém hřišti běhají malí lachtánci a na straně u skal se tísní pelichající tučňáci. V zápalu fotografování jsem se propadl po pás do bahenní tůně skryté pod mechem. Málem mi tam zůstaly holínky a foťák. Bylo to o fous. Dorotka zažila něco podobného, ale zapadla do bahna až po krk. Trojstěžník v zálivu Jižní Georgie

 


Pondělí 16. 3. 2009 – Velrybářská stanice Grytviken
Vytahování kotvy mě probouzí v 6h ráno. Je krásné počasí. Slunce právě vykukuje nad obzorem. Chystáme se na 3km výlet do Grytvikenu, největší velrybářské stanice na Jižní Georgii. Před padesáti lety to bylo malé městečko, kde se denně rozporcovalo 30 velryb. Smutný příběh. Dnes z Grytvikenu pozůstaly jen velké nádrže na získaný velrybí olej, tlakové kotle, kde se vařil tuk, maso i kosti, kostel z roku 1913, museum, několik vraků lodí a hřbitov, kde je pohřben i samotný hrdina Sir Ernest Sheckelton. Grytviken je jediné místo na Jižní Georgii, kde bydlí lidé po celý rok (asi 15 vědců a údržbářů). Večer máme opět barbeque party. Bývalá velrybářská stanice na Jižní Georgii

 


Úterý 17. 3. 2009 - St Andrews Bay
Z Grytvikenu vyrážíme až kolem osmé hodiny raní. Počasí nám oproti včerejšku nepřeje, krápe. Po dvou hodinách plavby zajíždíme do zátoky Ocean Harbour, kde bývala další velrybářská stanice. Dnes je v zátoce jen vrak staré lodi. Pokračujeme do St Andrews Bay, kde se vyskytuje největší kolonie tučňáků královských. Má jich tam být až 400 000 ks, ale kvůli velkému příboji není šance s čluny přistát na pláži, takže vše pozorujeme jen z člunů. Síla lámajících vln na pobřeží je děsivá. Jednou se s námi člun málem překlopil. Tak se raději vracíme na loď. Na noc kotvíme v Moltke Harbour o pár mil dál. 

St Andrews Bay - Jižní Georgie


Středa 18. 3. 2009 - Gold Harbour
Ráno bylo jako vyměněné, měli jsme krásný východ slunce. To bylo však všechno. Silné větry přinesly oblačnost a za chvilku začalo zase pršet. Dopoledne máme výsadek v zátoce Gold Harbour, kde je další velká kolonie tučňáků královských. Někteří sedí na vejcích a někde se už jen starají o mláďata. Zase to jsou fotojatka. Ale zase prší. Tihle tučňáci jsou asi to nejkrásnější z Jižní Georgie. Kousek opodál se do hry přidává skupina asi 10 obřích rypoušů sloních. Každý vypadá jako hora tuku, která se pohybuje vlnivým tulením způsobem. Když začnou troubit, tak jim jde pára od huby. Je to fantastické divadlo. Jsme od nich asi pět metrů. Odpoledne přejíždíme do dalšího zálivu Cooper Bay, kde máme možnost spatřit kolonii tučňáků žlutorohých. Skvělé. Jsou daleko od moře vysoko na útesu, ale rádi se tam za nimi vyškrábeme.

Rypouš sloní - Jižní Georgie

Probouzím se opět velmi brzy, protože ležím na přídi hned vedle motorů. Takže jakmile začínáme tahat kotvu, ozývá se neskutečný rachot. V noci byly silné poryvy, tak kapitán musel vyhodit dvě kotvy, aby nás větry neodnesly. Ovšem přes noc jsme se několikrát otočili kolem kotev, které se tak do sebe zamotali, takže před vytáhnutím kotev jsme se museli vymotat. To byl docela mistrovský kousek pro kapitána otočit se třikrát kolem dokola. Ráno bylo jako vyměněné, měli jsme krásný východ slunce. To bylo však všechno. Silné větry přinesly silnou oblačnost. Za chvilku bylo zamračeno a hned poté začalo poprchávat. Byla to rychlá změna.
Během poledne jsme se přesunuli do další zajímavé zátoky – Cooper Bay, kam jsme se vydali hlavně za dalším druhem tučňáků, se kterým jsme se ještě neměli tu čest potkat. Jedná se o Macaroni Pinguins, kteří mají krásné žlutavé řasy nad okem. Opět pršelo, tak to s foťákama a kamerama nebylo jednoduché.
Večer byla změna. Průvodce Dan a kapitán Eric se usnesli, že zůstaneme ještě na jižní Georgii, abychom si zítra dopoledne mohli prohlédnout Drygalski Fjord. Důvodem jsou negativní větrné předpovědi, které hlásí severní větry. A my bychom potřebovali spíše jižní větry. Kotvíme tedy na samotném východním cípu Georgie v přírodním přístavu Larsen Harbour.

 


Čtvrtek 19. 3. 2009 – Ledovce v Drygalski Fjordu
Včera v noci jsme měli už opouštět Jižní Georgii, ale větry šly přímo proti nám, tak jsme zakotvili ještě ve fjordu Drygalski na východním cípu ostrova. Ráno jsme pluli na konec fjordu, kde se vyskytoval konec pevninského ledovce. Něco jako Perito Moreno v Ohňové zemi. Byly jsme asi 100 metrů od čela ledovce a několikrát se nám předvedl v plné síle. Kusy ledu se odlamovaly a se hřmotem padaly do moře. Několikrát jsme se tedy zhoupli na velkých vlnách. Pak jsme obrátili loď a vydali se na 1300 mil dlouhou plavbu směr ostrov Tristan da Cunha. Trochu fouká, tak jsme napnuli plachty. Brzy protneme antarktickou konvergenci, a tak se dostaneme z ledových vod Jižního oceánu do Atlantiku. Teď se bude už jenom oteplovat. Drygalski Fjord - Jižní Georgie

 


Pátek 20. 3. 2009 – Opět na moři
Noc byla poměrně náročná. Měl jsem opět noční hlídku, která je nejnepříjemnější. Zrovna pršelo, tak to bylo ještě horší. Celé dopoledne jsem odpočíval. Byl jsem hodně unavený z noční hlídky. Tak jsem střídavě ležel a popocházel po palubě. Stále je chladno, takže polární frontu jsme ještě nepřekročili. pět na moři - noční hlídka

 


Sobota 21. 3. 2009 – Volavka
Dnes se konečně trochu zlepšuje počasí, přes den se podařilo Jardovi dosáhnout rekordní rychlostí přes 12 uzlů, tak se to večer oslavovalo. O půlnoci na neděli budeme překračovat poledník 30°, což znamená, že se dostáváme do dalšího časového pásma a tak si budeme přeřizovat palubní hodinky. Budeme mít o jednu hodinu méně, takže o půlnoci si posuneme hodiny na jednu ráno. Tím se tedy taky posuneme blíže k našemu časovému pásmu v Praze. Budeme mít tak už jenom dvě hodiny zpoždění za Prahou. Až pak poletíme domů z Afriky, tak nebudeme mít žádný jat-lag. Skvěle.
Odpoledne nám na palubě přistála bílá volavka. Docela neobvyklý úkaz. Je to totiž pták, který žije buď v Jižní Americe a nebo v Africe. Občas se zatoulá na Flaklandy a výjimečně na Jižní Georgii, ale my už jsme byli skoro ještě dalších sto mil východně od Georgie. Chudák volavka se tedy musela pekelně zatoulat. Na palubě přistála totálně vysílená. Ujal se jí náš ornitolog Lex a umístil jí do podpalubí do pracovního rohu „poker corner“. Kupodivu se ani moc nebránila. Přistavili jsme jí malou přepravku a Lex jí zkoušel něco dávat k jídlu, ale nic si nevzala. Tak aby aspoň něco pozřela, tak jí dal namočený chleba ve vodě přímo do zobáku. Jedině tak jsme mohli zabezpečit, že se jí dostane něco do žaludku.


Neděle 22. 3. 2009 - Uzlování
Dnes je mnohem lepší počasí než včera. Dopoledne máme přednášku od Majka, který nás učí vázání uzlů užitečných na palubě. Ale jelikož zkušenost a bystrost jednotlivých účastníků expedice je porůzná, tak učení jde pomalu. Přednáška proběhla rychle, ale pak jednotlivé naučení uzlů postupovalo pomaleji. Takže jsme skončili na škoťáku na několik způsobů. A já jelikož jsem škoťák uměl již z dob vodních skautů, tak jsem se začal nudit a slídil jsem, co bych se mohl naučit jiného. Velmi mě zaujaly hlavně dva dekorativní uzly – opičí pěst (monkey´s fist) a turbánek (turkish knot). Poměrně rychle jsem se je naučil a pak jsem je vázal jeden za druhým. Jsou to sice uzly, které se na palubě plachetnice využijí velmi málo, ale jsou moc pěkné, takže pro pobavení stačí tak akorát.
Večer jsem byl ještě zkontrolovat volavku, která si ve svém pelechu už začala poměrně zvykat. Spokojeně si čistila peří a občas se snažila usnout. To byl docela komický manévr, kdy si strkala hlavu pod křídlo. Jednou pod levé a někdy pod pravé. Byla to známka toho, že našemu prostředí přivykla a že se nás nebojí. Lex jí je stále po boku a hlídá jí jako své děcko. Když si uprdne, tak jí jde vyprat ručník. K večeři se jí snaží dát syrového lososa, ale nebere si ho ani z ruky, ani když je to položené vedle na stole. Taková dobrá ryba, a volavka jí opovrhuje. My máme lososa k večeři a olizujeme se až za ušima. Spolucestovatel Jaromír Novák
- spolucestovatel Jaromír Novák






Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: